Jedno takové hudební zamyšlení...

Dnešní video mě inspirovalo k zamyšlení… Každý den si pustím YouTube a prostě a jednoduše hledám inspiraci. Baví mě objevovat nové interprety a baví mě jejich nadšení vynalézavost a kreativita! Vážně moc! :-) Zjistila jsem, že mě čím dál víc baví ti, co si tvoří doma „na koleni“ a jsou to videa momentálního zážitku. Tím myslím, že jsou nahraná live a bez korekcí :-)

A proč? No protože je to nejvíc podobné koncertu a je to nejopravdovější. Můžeš tam vidět výraz v obličeji, držení těla a tryskání těch pravých emocí. Není to v tu chvíli lež – teda i o tom by se dalo vlastně polemizovat, ale to už je asi na delší filozofické zamyšlení a určitě bych se do toho pěkně zamotala. Není to situace, kdy si sednete vystajlovaný před kameru a zpíváte jen tak na půl pusy do puštěné písničky, aby to pasovalo na video. Samozřejmě to má zase jiné kouzlo, to je jasný! Nekritizuju tu videoklipy, jsou nedílnou součástí toho všeho, ale teď se zaměřuju jen na bezprostřední hudební zážitek. A k němu videoklipu není třeba :-)

Totiž…já mám takovou teorii. Hudba podle mě nemůže být dobrá, nebo špatná… Kdo je oprávněný být tím soudcem? Pedagogové? Porotci? Posluchači? Kdo?.... Pedagogové možná z hlediska harmonie a toho technického provedení (abych úplně neblábolila), ale já teď myslím obecné hodnocení. Takové to, že si někdo něco poslechne a řekne – to je pěknej balast. Nebo…ten kluk neumí zpívat. Nebo…ta holka je nezajímavá. Co je tohle, probůh, za hodnocení? Můžu říct, že se mi něco nelíbí, na to mám právo… ale to ještě neznamená, že je to všeobecně absolutní hnus – jak někteří píší.

Ale abychom se vrátili k mé teorii. Hudba je podle mě buď pravda, nebo lež. Nic mezi tím není…a víte proč ji takhle třídím? Protože hudba je prostě hudba, a i když je to někdy pro někoho totální rámus, nebo zase naopak nudná uspávačka, stejně je to svým způsobem hudba, která někomu lichotí a pomáhá mu v každodenním fungování. Hudba je lež, nebo pravda. A jak to máte chápat? No… Když někdo stojí na pódiu, na náměstí, v klubu…kdekoliv kde se dá hrát. A dá ze sebe v ten moment úplně všechno – i přes to, že někdo může říct, že to bylo místy intonačně zlý a podobně – a zpívá ze srdce, zpívá s láskou k tomu textu, co interpretuje…zpívá nebo hraje s láskou a důvěrou v to, co interpretuje…a tohle všechno dělá pro potěšení druhých a ve finále i vlastně trochu pro sebe, aby zase zpět načerpal emoci, kterou ze sebe vydal. (Bylo by ode mě pokrytecké říct, že třeba já zpívám jen pro lidi…samozřejmě prioritně ano, chceš ze sebe dát nejvíc, co můžeš, abys na posluchače přenesl to, co jim chceš sdělit a aby odcházeli šťastní a plní nadšení a naděje a všeho pozitivního, co jim můžeš dát. Ale když se zadaří, pak jsi šťastný i ty a to je ta odměna. Ta interakce. To, co tě dobíjí a co na tom mimo jiné taky miluješ.)

Je mi čím dál víc milejší, když někoho potkám na Staromáku, nebo na Karlově mostě, nebo na trhu... A to prostě poznáte, když jdete kolem hudby a HUDBY. Něco vás nutí zastavit se a na chvíli spočinout. I když daný styl třeba vůbec nepreferujete, ale najednou vás to prostě na místě přiková a chcete toho být součástí. Chcete se taky napojit na vlnu, na které interpret zrovna frčí, protože je na ní prostě tak krásně! :-) Proto třeba já osobně si - zatím v téhle své vývojové fázi (nikdy neříkej nikdy) - nedokážu představit to, že bych ještě někdy zpívala na akcích písničky k tanci. Ne proto, že by mě to nebavilo, nebo bych to odsuzovala – to samosebou vůbec! Je to veliká škola (možná bych řekla, že i velice potřebná), je to zábava a je to taky druh interakce s lidmi a je báječný, když se lidi baví a tancují a vy vidíte, že jsou šťastní. Ale proto, že bych si každý den vyčítala skutečnost, že jsem mezi množstvím různých písniček zpívala i ty, které mi nejsou vlastní. Vyčítala bych si, že jsem tam lidem lhala. Vyčítala bych si, že jsem prostě jen zazpívala – samosebou se snahou největší, ale i snaha největší v tu chvíli nenahradí srdce a lásku. Vyčítala bych si, že jsem všechny podvedla a hudbu zneužila pro svůj prospěch. Já vím…asi si říkáte, že je to divný a pošahaný :-) Ale pro mě ne.

Jak jsem psala už dřív… Hudba je pro mě dar a je posvátná. Je pro mě prostředkem komunikace s něčím vyšším. S něčím neuchopitelným a blaženým. S něčím, co spojuje a léčí…

S láskou

M.